Historie

HISTORIE PLEMENE MAĎARSKÝ  OHAŘ  KRÁTKOSRTÝ – VIZSLA

Trochu nejasný je původ jména vizsla. Někteří autoři uvádějí, že se plemeno jmenuje podle vesnice, která se nacházela někdy ve 12. století na břehu Dunaje. Jiná verze hovoří, že slovo vizi znamenající hubený. Jindy je jméno dáváno do souvislosti s výkonem psa, protože ugrofinský výraz vizi je údajně možné přeložit jako hledat, slídit. Slovo vizsla se objevuje v dopisech šlechty ze 16. století. Mohl to být tenkrát přiléhavý název pro psa pracujícího „pod sokolem“ jehož úkolem bylo především zvěř vyhledat či vyslídit a poté vypíchnout.

Maďarský ohař byl vyšlechtěn k lovu.

Někteří odborníci se domnívají, že k tomuto účelu si ho vytvořily už nomádské maďarské kmeny, které přicestovaly již před více než 900 lety z východu na území dnešního Maďarska. Mnohé legendy se zmiňují o „žlutých tureckých psech“, kteří doprovázeli Turky, kteří v bitvě u Moháče porazili Maďary a na dobu 160 let si podrobili východní část tehdejšího Maďarska. Psi, kteří je doprovázeli byli pravděpodobně honiči a slídiči využívaní pro lov se sokoly na planinách maďarské puszty, která byla velmi bohatá na zvěř. Z dochovaných písemností a obrazů je zřejmé, že psi podobného zbarvení a typu se používali k lovu již v 10. až 11. století za vlády Arpádovců. Turci i Maďaři žili v té době kočovným způsobem života a nelze vyloučit, že se jednalo o jedny a tytéž psy, získané ve vzájemných potyčkách kočovných kmenů. Tyto žlutě zbarvené psy můžeme považovat za předchůdce dnešní maďarské vizsly, ovšem přímé důkazy pro to nemáme. Žlutí psi z Východu doprovázeli své pány od jednoho tábořiště k druhému a sdíleli s nimi období hojnosti i strádání. Pro kočovníky nebyl lov jen příjemnou kratochvílí, ale především zdrojem obživy. Psi žili volně ve stanových táborech, a pokud právě nelovili, byli příjemnými společníky nejen lovců, ale i ženám, starcům a nepochybně dětem. Navíc východní nároky, jakkoli dokázaly být kruté k lidem, především k poraženým nepřátelům, uměly bezmezně milovat a hýčkat zvířata, především své lovecké sokoly, psy a koně. Již v té době se zcela jistě utvářela povaha maďarské vizsly, dnes tolik ceněná a obdivovaná.

Skutečně vystavujícím ohařem se stává maďarský ohař, podobně jako ohaři z jiných částí Evropy, až se zavedením planých zbraní, kdy lovci potřebují psa, který zvěř nejenom vyhledá, ale i pevně vystaví. Mezi lovci je ceněna i jeho žlutá barva, neboť se domnívali, že žlutý pes je lépe maskován jak na strništích, tak v suchých travinách.

První prokazatelné zmínky o vizslách najdeme ve Vídeňské kronice založené karmelitánskými mnichy v r. 1357.

V maďarském městě Esztergom (Ostřihom) je muzeum ve kterém se nachází nástěnný koberec pocházející z 15. století. Je na něm vyobrazen žlutý krátkosrstý lovecký pes a koberec je považován za doklad starobylosti plemene.

Za vlády Rakouska – Uherska utrpěl maďarský krátkosrstý ohař obrovského úpadku v chovu. V té době bylo možno chovat lovecké psy jen na základě povolení z Vídně. Vídeňské úřady pochopitelně neměly zájem o rozšíření „nerakouského“ plemene. V r. 1916 bylo maďarských ohařů již tak málo, že byli blízko vyhynutí. Po rozpadu monarchie se maďarští chovatelé s obrovským nadšením pustili do obnovy chovu svého národního plemene. Toto snažení bylo korunováno úspěchem a maďarský ohař byl zachráněn. Pro své vynikající lovecké vlastnosti se z něj stal mezi lovci oblíbený pes. Neúnavně dokázal vyhledávat zvěř jak v rákosí, tak v travinách či křovinách.

O moderním čistokrevném chovu plemene maďarský ohař lze hovořit od roku 1917. I když za první světové války plemeno mimořádně utrpělo, po válce se podařilo jeho chov poměrně rychle stabilizovat. Ve třicátých letech vznikla hrubosrstá varieta maďarského ohaře (křížením s neměckým drátosrstým ohařem), dnes jako samostatné plemeno s vlastním standardem.

V r. 1928 byl vypracován oficiální standard plemene a v r. 1936 byl maďarský ohař krátkosrstý uznán FCI.

Další pohromou pro maďarské ohaře byla druhá světová válka. Jeho stavy byly zdecimovány natolik, že mu opět hrozilo vyhynutí. Z celkového počtu jich přežila sotva desetina. Nebýt exportů do cizích zemí a maďarských emigrantů, kteří do nové vlasti brali své psy sebou, aby bychom dnes už plemeno vůbec neznali. Do jeho záchrany se tehdy zapojily i státní orgány. Ve městě Gödöllo byla zřízena státní chovatelská stanice, kde se započalo s jeho záchranou. Podařilo se získat řadu vynikajících jedinců, kteří byli za války vyvezeni za hranice Maďarska.
V Československu jako první choval plemeno maďarský ohař Koloman Slimák. Koloman Slimák vedl na memoriálu Karla Podhájského v r. 1938 maďarského ohaře Ahoj z Povážia, označeného jako ohař žlutý. Na jeho počest je organizován Memoriál Kolmana Slimáka, jako vrcholové mezinárodní zkoušky ohařů o titul Vítěz MKS, CACIT a CACT.
V druhé polovině minulého století byly chovatelské kluby rozděleny mezi Český myslivecký svaz a Slovenský poľovnický zvěz. Maďarští ohaři měli svůj klub na Slovensku a po rozdělení republiky vznikl klub nový. V současné době je plemeno maďarský ohař krátkosrstý zařazeno do Klubu chovatelů maďarských a hrubosrstých ohařů.
V současné době patří maďarský ohař krátkosrstý k expandujícím plemenům, takže o jeho budoucnost není třeba mít obavy.

Zdroj: Pes přítel člověka 1/95,
Svět psů 4/2001,
Pes přítel člověka 10/2006